Problémy obytných podkroví – 2. část
Nejčastější vady a riziková řešení, s kterými se denně setkávají inspektoři nemovitostí při prověřování technického stavu domů s obytným podkrovím, shrnuje tento dvoudílný článek. V minulém prvním dílu jsme se zaměřili na obecné umístění obytného prostoru v podkroví a řešení jeho větrání a přirozeného osvětlení. V následujícím druhém dílu se podíváme blíže na problémy způsobené prostupujícími prvky konstrukce (nejčastěji dřevěných trámů krovu) do interiéru podkroví a dále na možné důsledky nesprávně provedených vrstev střešního pláště.
Při adaptaci starých půd na obytné místnosti jsou často ponechány původní konstrukční prvky krovu (jako krokve, kleštiny, hambálky, sloupky atd.) viditelně jako součást interiéru. Tyto prvky pak většinou musí prostupovat parotěsnící (popř. vzduchotěsnící) vrstvou v nové konstrukci střešního pláště, popř. lehkého obvodového pláště, tvořícího stěnu střešního vikýře. Parotěsnící vrstva přitom slouží jako zábrana průniku vodních par z interiéru do tepelné izolace, kde by mohly páry zkondenzovat a snížit tepelně izolační vlastnosti izolantu. Navíc samotný kondenzát ohrožuje životnost některých druhů stavebních konstrukcí, typicky prvky dřevěného krovu. Správné navázání parotěsnících vrstev je obtížně proveditelné i na pouhou cihelnou stěnu, natož na takovéto prostupující prvky. Nesprávné provedení pak často bývá indikováno nemožností dotyčnou místnost vytopit při větrnějším nebo mrazivějším počasí. V horším případě může dojít i k vlhkostním defektům až degradacím dotčených konstrukcí.
Prostupující krokve skrz lehký obvodový plášť podkrovní místnosti: místo prostupu je technicky velmi náročné stavebně opracovat, aby zde nedocházelo k únikům tepla a kondenzaci.
Příklad nesouvislé vrstvy tepelné izolace nad stropem v podkroví: v tepelné izolaci nad vodorovným stropem jsou tepelné mosty tvořené zhlavím stěn prostupujících skrz tuto vrstvu. Navíc vrstva tepelné izolace nenavazuje na vrstvu tepelné izolace nad šikmým stropem.
Náležitou pozornost je nutno věnovat také ostatním vrstvám v konstrukci střešního pláště. Často bývá nesouvisle provedena vrstva tepelné izolace či chybí její přetažení přes pronikající konstrukce, tvořící tepelné mosty (např. komíny, atiky, vršky zdí atd.). O problémech nedokonalého spojení parotěsnících pásů mezi sebou a jejich napojení na ostatní konstrukce jsme se již zmínili v minulém odstavci. Častým nešvarem je také porušení této vrstvy vedením technických instalací, nejčastěji krabicemi pro zásuvky a prostupy elektrických kabelů pro svítidla. Vady se často vyskytují i v provedení pojistné hydroizolační vrstvy (někdy též zvané jako doplňkové hydroizolační vrstvy). V případě tenké plastové folie bývá častá degradace materiálu ultrafialovým zářením (materiál nevydrží dlouho nezakrytý na denním světle) a hrozí zatečení srážkové vody do ostatních nechráněných vrstev střešního pláště. Často chybí i tuhý podklad (např. prkenný záklop krokví) pod doplňkovou hydroizolační vrstvou kvůli zvýšené těsnosti podstřeší požadované v montážních pokynech výrobci střešních krytin a pojistných hydroizolací pod nimi
Problémy se nevyhýbají ani správné funkci vzduchové vrstvy, umístěné mezi hlavní izolační vrstvou (tvořenou např. střešními taškami) a pojistnou hydroizolací. Většinou jsou poddimenzované či zcela chybí nasávací nebo odvětrávací otvory (např. větrací tašky). To bývá často problém střech s krytinou z plechu či asfaltových šablon na dřevěném bednění, kde tato vrstva někdy úplně chybí.
Příklad degradace nezakryté pojistné hydroizolační vrstvy UV zářením v blízkosti okna.
Kontrolu provedení popisovaných vrstev střešního pláště a nalézt lokální defekty v místnostech s již hotovými finálními povrchy pak lze provést zpravidla již jen velmi obtížně. Prakticky jen vyššími diagnostickými metodami, jako je např. kombinace testu vzduchotěsnosti (tzv. blower door test) a termovizního měření.